Cesta do Chile
Těsně po Vánocích 1998 vypadal náš byt jako by tam vybuchl granát: balila jsem si totiž batoh na jamboree do Chile. Spacák, karimatka, kroje, věci na výměnu, letní oblečení a opalovací krémy (uprostřed zimy), vše se muselo vejít do jednoho osmdesátilitrového batohu - a na cestě TAM se i vešlo.
26. prosince se pak česká výprava sešla na Ruzyňském letišti, společně vyfotila své dosud ještě bledé tváře a vedoucí výpravy pronesli projev. Byl tam s námi i náhradník Zajda, bezvadný kluk, který se účastnil všech příprav, avšak nikdo se ani v poslední chvíli své účasti na jamboree nevzdal, a tak musel z letiště odjet zpátky na Moravu.
Rozdělili jsme si do batohů perníčky, obraz prezidenta a další artefakty pro prezentaci, úspěšně prošli check-inem a odletěli se společností Swissair do Zurychu. Na tamním letišti jsme absolvovali několikahodinové čekání, které jsme si krátili prohlížením obchodů, hraním na kytaru a družením s ostatními skauty, neboť jsme zdaleka nebyli jedinou výpravou, která v té době letěla přes Zurych na jamboree. Byli zde také Švýcaři, Rakušané a další národnosti, které už si nepamatuji.
Sice ne všichni ti skauti odletěli s námi, nicméně letadlo bylo skautů plné a další se přidali na letišti v brazilském Sao Paulu, kde jsme měli mezipřístání. A tak se v uličkách letadla vesele pobíhalo, hrály karty, hrálo na kytaru, fotilo, natáčelo a seznamovalo. Já jsem právě tam získala první adresu, byla to Brazilka Fernanda která si v Sao Paulu přisedla právě vedle mě.
Po cestě jsme mohli obdivovat mnohé legendární krásy přírody a mnohá známá místa jako například východ slunce nad Atlantikem, Sao Paulo, vodopády Iguazu, řeku Paraná či zasněžené majestátní vrcholky And zvedající se přímo z argentinské roviny.
Když letadlo konečně dosedlo na přistávací plochu letiště v Santiagu de Chile, celé letadlo pilotovi vřele zatleskalo a vyhrnulo se ven. Skauti se přimíchali do obrovského skautského kotle krojů všech barev, kde jich stovky a stovky čekaly na odbavení k cestě na jamboree. Po více než hodinovém čekání se dostala řada i na nás a byli jsme dopraveni žlutým autobusem chilské městské hromadné dopravy až na jamboree.
Dodnes si pamatuji chvíli, kdy jsme projížděli branou jamboree: všude bylo plno skautů z mezinárodního servistýmu v plné práci, někteří se vozili na korbách aut. Pak jsme objeli prakticky celé jamboree, to jak náš autobus postupně vysazoval své pasažéry, zejména český servistým v jejich speciálním subcampu, který se nacházel trochu stranou od ostatních. Nakonec nás přivezl až "domů", přímo před bránu subcampu "Bororos" nesoucího název jihoamerického indiánského kmene.
Naše tábořiště se nacházelo mezi Chilany, Argentinci a Brazilci. Okamžitě jsme začali stavět podsady a naši chilští sousedé nám k tomu ochotně půjčili nářadí - sekery a kladiva, a zvědavě se dívali, co že to děláme. Postavili jsme kuchyni a vztyčili vodácký stěžeň s českou vlajkou a bylo hotovo.
Já jsem propadla zlaté horečce vyměňování skautských suvenýrů už ve chvíli, kdy jsem složila svůj batoh na půdu českého tábora: vrhla se na mě jedna argentinská skautka, se kterou jsem vyměnila miniaturu skautského šátku - k velké nelibosti vedoucích, kteří by mě raději viděli v práci. A vyměňováním jsem proslula, na jamboree jsem suverénně vyměnila věcí nejvíc a mám dnes doma takové, ne docela malé, skautské muzeum.
Večer se v subcampu konal slavnostní nástup a animace, to abychom se nadechli atmosféry jamboree a seznámili se svými sousedy. Bylo to úžasné, na jamboree suverénně vládl vřelý latinskoamerický duch a to bylo - i oproti všem pozdějším jamboreem - naprosto jedinečné.